Země Mrtvých

rozepsáno | † 18. 05. 2013 | kód autora: Rne

 Ač krátce po poledni, ten den vládlo přítmí, jaké bývá v pozdní večer nebo brzké ráno. Ocelově šedé mraky nehybně vysely nad městem, bezvýrazně shlížející na mokrou šeď lhostejnosti a všednosti. Drobné kapičky vody bez ustání smáčely vše, co jim přišlo do cesty.

 Tmavě červené střešní tašky jich schytaly nejvíc. Okapy zaneprázdněně šuměly. Na chodnících dole, ať už na černém asfaltu, nebo šedé dlažbě, stály louže. Lidé, pokud na ulici vůbec nějací byli, se pohybovali rychle, hlavy skloněné pod deštníkem, či alespoň kapucí.

 Stěrače projíždějících aut bez ustání odstraňovaly vodu za skel. Reflektory před sebe házely stuhy světla, ve kterém drobné kapky deště vypadaly bezmála jako kousky zlata. Tramvaj se se zacinkáním pohnula za zastávky. Nějakého bláznivého chodce, který hrdě vystrkoval hlavu na déšť, zastavila na semaforu červená. Tramvaj zmizela, a rovněž i postava na druhé straně ulice.

 Ve třídě vládla zima, doprovázená ospalým tichem. Žárovky na stropě osvětlovaly lavice možná až moc agresivně. Rhiannon se choulila do šátku a mikiny, kolena přitisknutá pod bradou. Mžourala do jasného světla kolem – dokonalého kontrastu k potemnělému světu venku. V pravé ruce žmoulala tužku, ale na stole před ní neležel ani kousek papíru. Pozorovala kapky stékající po okenní tabulce a snažila se nevnímat tichý hovor z lavic pár řad za ní.

 Ale ta slova jí plynula do mozku jaksi sama od sebe. S pohledem stále otočeným k oknu si ve své představivosti malovala obrázky všeho, co slyšela. A někdy... Někdy k těm obrázkům přidala pár vlastních nápadů.

 Jako by křičela: "Tak už to sakra ukončete! Která z vás ale najde odvahu? Stejně tu k ničemu nejsem, akorát všechny otravuju. Pomohly byste mě, i sobě..."

 Ještě, že ty káči mi nevidí do hlavy, napadlo ji, když je všechny přerušil zvonek na konci hodiny.

 Něco je špatně, uvědomila si, jak vstávala ze židle. Sehnula se pro tašku a konečně se jí povedlo nevnímat ten líný shon kolem. Vyšla ze třídy.

 Chodba, táhnoucí se napříč celou budovou, se pomalu zaplňovala studenty. Pevně sevřené skupinky přátel pomalým krokem přecházely od učebny k učebně, nebo se zastavovaly u židlí a povídali si, dokud je zas zvonek na začátku hodiny nezažene zpátky k učení. Smích, vážné tváře, pobavené výrazy... Rhiannon stála na prahu dveří, pozorujíc ten každý den, každou hodinu, každou vteřinu se opakující, stereotypní obrázek. Lidé... Napadlo ji. Co mezi nimi vůbec dělám?

 "Rhian, kde máme další hodinu?" Strčil jí do ramene George. Spolu s ní zůstal ve třídě jako posledn...

.... Nejspíš zas celou hodinu kreslil, a pak přeslechl zvonek. George vymýšlel komiksy, napůl inspirované japonským anime, na půl čistokrevným západním fantasy. Nikde se tím nechlubil, a Rhiannon věděla, že být členem malé skupinky lidí, kteří Georgovy komiksy četli, je velká pocta. Sama mu občas dávala číst své povídky, ale většinou je doma pečlivě zamykala pod zámek. Stejně, koho by zajímaly?

 Zatřepala hlavou, aby se zabavila toho podivného pocitu, že je zde naprostou cizinkou.

 "Nevím..." Odpověděla neurčitě.

 "Není ti něco? Vypadáš nějak... Jinak..." Teprve teď se na George opravdu podívala.

 "Nic mi není, jak jsem se zamyslela." Znovu se podívala na chodbu. Obrázek se za těch několik vteřin téměř nezměnil. Změnil se jen pocit, kterým ho Rhiannon vnímala. Místo toho, aby do něj pařila, jak by to mělo být, se mu začala vzdalovat. Nepohnula se, a přece před ní chodba ujížděla kamsi do daleka.

 "Rhian!" Ucítila Georgovu ruku na svém rameni. "Určitě ti nic není? Jsi celá bledá. Možná bys měla jít domů, já tě na dalších hodinách omluvím..." Navrhl neurčitě.

 "Jsem v pohodě," násilím se přinutila k úsměvu. "A myslím, že další hodinu máme angličtinu, takže bychom možná měli vyrazit, nebo přijdeme pozdě." Učebna angličtiny byla na zcela opačném konci školy, než sociologie, že které právě vyšli.
 Ok, jasně. Jdeme." George jí naposledy přejel starostlivým pohledem, než vyšli na chodbu.

 Rhiannon šla naprosto automaticky, kladla jednu nohu před druhou a směr nechávala na Georgovi. Černé boty tiše míjely dlaždice pod sebou, zatímco Georgovy tenisky dunivě pleskaly při každém došlapu. A přece Rhiannon cítila, jakoby ve skutečnosti šla po nějakém úplně jiném povrchu. Jako by vedle ní nekráčel nikdo, snad jen stín, jehož úkolem bylo něco připomínat...

 "Myslím, že potřebuju pořádnou dávku kafe," poznamenala, když míjeli automaty na teplé nápoje. Kafe z automatu sice nebylo co do kvality ani chuti to nejlepší, co kdy pila, ale nabízelo aspoň minimální dávku kofeinu potřebnou k tomu, aby se na další hodině byla schopná soustředit.

 "Jasně, počkám na tebe ve třídě," souhlasil George. "Měl bych si asi ještě přečíst ta slovíčka. Jestli bude Křelinka zas zkoušet..." Zakoulel očima. Na rozdíl od Rhiannon mu cizí jazyk dělal velké problémy. Ostatně, stejně jako zbytku třídy. Jeho jediná výhoda oprati ostatním byla v tom, že jemu v testech Rhiannon radila. Ostatním nikoliv. Proč také, když na ní promluvili jedině za předpokladu, že něco nevěděli, nebo si na někom potřebovali spravit náladu?

 Dívka jen kývla, a začala lovit v peněžence drobné.

 

 Jdu. Jedna noha míjí druhou. Kladu chodidla na pevný povrch pod sebou. Je hladký. Prost jakýchkoli nerovností. A přece vím, že pode mnou se nachází lesní půda. Mechové kopečky, jehličí, tlející listí. Tráva a kameny. Kmeny stromů, které mne obklopují, se pnou do výše. Tam nahoru dokážu dohlédnout. Stromy, jako vysoké a štíhlé sloupy zdobené texturou, jenž by lidská ruka nikdy nebyla schopná vytvořit. Záhyby kůry hýří škálou barev od žluté, přes červenou a hnědou až téměř k černé. Ale ten les... Má podivnou atmosféru. Kolem mě se stahuje mlha. Stromy mizí v bělostném mraku, stávají se z nich pouhé stíny. Zdánlivě pohyblivé stíny. Mlha se převaluje sem a tam, a já jdu dál. Přitom ale nevím, kam mám dojít. Jen, že se nemůžu zastavit. Někdo mě pozoruje, cítím jeho pohled ve svých zádech. Avšak když se otočím, vidím zas jen vysoké kmeny stromů mizející v mlze.

 Dívám se pod své vlastní nohy. Černé boty stojí na něčem bílém, pod čím tuším lesní povrch. Zvedám ruku... Konečky prstů mě přesvědčují o tom, že stromy kolem jsou skutečné. Sehnu se, a zjišťuji, že to podivné, bílé pode mnou je sníh. Nebo něco, co je sněhu velmi podobné. Je to bílé, a mokré. Vločky mi tají na dlani, zbývá po nich jen kapka vody. Vločky, jenž nejsou vločky. Možná by bylo přesnější říct, že jde o kroupy. Protože tenhle sníh nemá žádnou strukturu, žádný blíže specifický tvar. Jsou to jen nakupené maličké kousky sněhové hmoty. Malíř mráz zde nefunguje.

 Ten pohled za mnou mě neustále pobízí jít dál. Znovu se ohlížím, ale les za mnou vypadá naprosto stejně jako ten, který mám před sebou. Naprosto stejně. A na tom je něco špatně...

 

"Rhiannon!" George jí třásl ramenem. Škubla sebou. Stropní zářivky zaplavovaly učebnu angličtiny jasným světlem, venku na obloze vyseli ocelově šedé mraky. Pohledy všech jejích spolužáků byly otočené k ní. Učitelka stála před tabulí jako samotné ztělesnění rozsudku. Dívka se pomalu zvedla z lavice, na které očividně usnula. Sotva se pohnula, zatepala jí ostrá bolest ve spáncích. Rukou si promasírovala čelo. Na tom sněh...


...... Nenechala jsem tam žádné stopy, uvědomila si, co jí na tom pohledu tak nesedělo. Zamrazilo ji.

 "Dobré ráno," pronesla učitelka sarkasticky. "Někdo si to zapomněl nařídit budíka?" Rhiannon jí probodla vzdorným pohledem. Obě věděly, že dívčina nadprůměrná znalost jazyka není výsledkem učitelčiných schopností.

 "I´m sorry. I don´t feel very well. Maybe, I should go home and stay in bed..."

 "You have some duties!" odsekla učitelka. "You must be here, because you´re the student of this school." Rhiannon to nekomentovala. Věta nedávala moc smyslu v angličtině, ale po přeložení ani v češtině.

 "Rhiannon, právě jsem vysvětlovala používání podmínkových vět, můžeš nám to zopakovat?" Dívce dalo hodně práce, aby se nepodívala do stropu. Klidným hlasem začala odříkávat poučky, tak, jak je znala už několik let. Většina spolužáků na ní jen nechápavě zírala, přišlo jim, že říká něco úplně jiného, než před tím slyšeli od učitelky. Ale bylo i pár takových – jako třeba George, kteří jí poslouchali pozorně. A ti věděli, že jim právě říká něco, co by se na hodině těžko dozvěděli.

 

 Doma musela napřed uklidit. Bratr měl pozvané kamarády a obývák vypadal doslova jako po výbuchu atomovky. Sotva uložila poslední věc na místo, John už byl doma, a stěžoval si, že tohle není přesně tam, kde to bylo před tím, tamto mělo patřit na druhou stranu. A že prý má hlad.

 "Myslela jsem, že se stavíte někde na pizzu nebo aspoň hranolky," nadhodila mu Rhiannon.

 "Pak příště radši nemysli," odsekl jí, a svalil se k televizi. Dívka stiskla čelisti, aby mu neodpověděla něco ostřejšího a dala vařit vodu na těstoviny. Rodiče měli přijít až dlouho. Bowling s přáteli u nich nebývala záležitost končící před půlnocí.

 Konečně stála ve sprše. Po teplé vodě toužila celý den, aspoň nějaké teplo v tomhle počasí, a uvolnění ztuhlým svalům, když už přestala cvičit. Nastavila vodu tak horkou, jak jen ještě snesla.

 Padla do postele, spolu se svými tradičními večerními společníky – notebookem, učebnicí a velkým hrnkem kafe.

 

 Na tom lese je něco divného. Něco víc, než to, že je tu jen mlha, kmeny stromů – pokud to vůbec jsou stromy, protože na koruny jim vůbec nevidím. Něco víc, než sníh, který není sníh, a ve kterém nejsou žádné stopy. Ani tam, kudy jsem právě prošla. Jako by to byla jen představa, malý kruh kolem mě, který se posouvá tam, kam jdu?

 Sakra, co je tohle za místo?

 Zas cítím ten pohled v zádech. Nechci se otočit, avšak je to, jako by nějaká síla vládla nad mými svaly místo mne. Za mnou je opět jen ten samý obrázek bíla, vysokých kmenů a mlhy. Klidně bych se tu mohla točit pořád dokola v kruhu, a nepoznala bych to.

 

 "Proč tu svítí?"

 "A proč má počítač v posteli?" Probrali jí hlasy rodičů, stojících ve dveřích.

 "Rhiannon, co jste měli k večeři?" Zeptala se matka, když si všimla, že dívka má otevřené oči. Rhiannon se posadila na posteli a dvěma prsty si třela spánky.

 "Těstoviny," vyrazila ze sebe. "To už jste tady? Kolik je hodin?"

 "Tři ráno," odpověděl jí otec klidným hlasem. "A ocenil bych, kdyby sis na spaní zhasínala, kdo pak má platit ten účet za elektriku?"
 "Jasně, tati," vlastně ani nevěděla, s čím souhlasí. Dobře znala tenhle otcův tón, a dávno už věděla, že když ho použije, je bezpečnější mu všechno odkývat.

 "Fajn." Řekla matka a sáhla po klice. "Tak se uvidíme ráno." Dveře se zavřely. Proč mě vůbec budili? Napadlo Rhiannon. Vstala, odnesla notebook zpátky na stůl a učení naházela do školní tašky. Sice věděla, že když nic neumí, bylo by lepší zůstat doma, ale nechtěla spadnout do stejné situace, jako většina jejích spolužáků. Měli se psát testy, takže odhadovala, že ve třídě bude tak polovina lidí. Litovala jen ty učitele, kteří kvůli blbosti jejích vrstevníků budou mít moře práce navíc.

 Dlouho se jen převalovala v posteli. Tmavý pokoj kolem jako by ustoupil do pozadí. Snažila se přijít na smysl toho snu, smysl nekonečného, neměnného lesa. Věčného lesa. Prudce se posadila. Věčný les? Co to říkal kdysi Bennetto? Že skrz les věků věčný...? Nemohla si vzpomenout, jak to bylo dál. Rozsvítila malou lampičku u postele, bosá chodidla tiše zapleskala na podlaze, jak přešla pokoj. Začala se přehrabovat v zásuvce u psacího stolu, až našla několik ohmataných, pomuchlaných, opálených a popsaných sešitů. Svůj starý deník. Nápisy na štítcích, vyvedené červeným nebo zeleným inkoustem, už byly značně vybledlé. Při troše dobré vůle se na nich ale skvěl rok a jméno. Její jméno spolu s daty přibližně pokrývajícími období před deseti až pěti lety, ale s mnohem častějšími výpadky. Dívka sama nevěděla, proč si staré zápisníky ještě schovává. Nejednalo se o deníky, v pravém slova smyslu, navíc od té doby, co udělala tečku za poslední větou, žádný ze sešitů neotevřela. A to i přes to, že věděla, že materiály, po kterých se v nedávných dnech pracně pídila na internetu – druhy futharku, významy barev v auře, výkladu slovanské mytologie, a spoustou dalších magických záležitostí, to vše v těch sešitech je. Pohřbeno kdesi pod nudnými zápisky dnů, které se zdály tak jiné, než její běžný život. Pohřbené pod zmatenými popisy skutečnosti. Skutečnosti, která se tenkrát zdála jako sen, a dnes se vzpomínky staly takřka noční můrou.

 Se skloněnou hlavou přešla zpět k posteli, posadila se do tureckého sedu na zmuchlanou peřinu a začala listovat zápisníky. Otevřela nejprve ten poslední.  Bezděky zatajila dech, když na ni zpoza obalu vypadla Bennettova fotka. Takřka dívčí obličej, lemovaný hustou hřívou hnědých dlouhých vlasů, béžová košile z pravého lnu. Rhiannon se mihl po tváři smutný úsměv. Bezmyšlenkovitě nalistovala až poslední stranu sešitu.

 

 Jsou věci, které do teď nechápu. Jsou věci, které nikdy nepochopím, a věci, které nikdy nezměním. Bohové, jak jsem vytočená! A jak lituji toho, co se bude muset stát. Jak je možné, že se z toho, kvůli komu jsem před lety prolila tolik slz, od koho jsem schytala tolik modřin, a tolik urážek, že moje duše je navždy potrhaná, jak je možné, že se z něj stal můj první opravdový kamarád?

 Bennetto,...  Následovaly dva řádky začerněné tak pečlivě, že je nebylo možné přečíst. Rhiannon si ale přesně pamatovala, co na ně původně napsala...

 Věřila jsem ve změnu, ale dnes už vím, že duše je zformovaná dávno před tím, než si ji člověk vůbec začne uvědomovat. A pobyt v tomto světě na ni může jen zanechat šrámy, nebo ji potrhat. A ta tvoje, Bennetto, ta je jako sama půlnoční čerň. Nic se nezměnilo. Nevím, co tobě přinesl ten čas, strávený se mnou, ale předpokládám, že to nebylo málo, jinak bys to tak dlouho nevydržel.

 A teď, když jsem po svém boku někoho potřebovala tolik, jako ještě nikdy, ses ke mně prostě otočil zády.

 Slibovals... Co to tu melu? Sliby, chyby.

 Nesnáším tě, Bennetto.

 Už nikdy tě nechci vidět. Naťukáno do smsky. Odesláno.

 Zazvonil zvonec, pohádky je konec.

 

 Na konci věty nebyla tečka. Byla tam šmouha. Rhiannon se tenkrát opravdu hodně třásla ruka. Nechtěla číst ty předchozí stránky, moc dobře si pamatovala, co všechno tomuhle předcházelo. Jen litovala, že ještě nemá poznamenané esemesky, které následovaly. Vůbec si nepamatovala, jak jí tehdy odpověděl. Ale protože se od té doby skutečně neviděli...

 Zatracená hrdost!

 Nemůžu to číst. Ani po víc než pěti letech to pořád ještě nemůžu číst. Říkala si. Třesoucí se rukou vrátila fotku tam, kde byla, a sešit zavřela. Nastartovala notebook, a než naběhl, zastrčila deníky znovu hluboko do zásuvky.

 V internetovém prohlížeči nalistovala google vyhledávač, a zadala: Věčný les. Načež jí vyjelo desítky nesmyslných odkazů. Ostatně, jako vždycky, když se pokoušela najít něco bližšího o tom, co si z Bennettovy magie pamatovala.

 Opět počítač vypnula, zhasla, a otevřela okno. Po paměti ve tmě ze stolu sebrala tmavě modrou křídu a na podlahu pokoje namalovala dokonale symetrický magický symbol. Zapálila svíčku, a posadila se na podlahu. Nohy přitažené k tělu, bradu opřenou o kolena. Dlaněmi objímala silný stonek vosku a bez mrkání hleděla do plamínku.

 Bennetto... Musela se usmát sama sobě, když jí napadl text jedné americké popové písničky.

 All I know is yeatraday is gone,

 And right now I belong,

 To this moment to my dreams...

 It doesn´t matter, what people say,

 It doesn´t matter, how long is take,
 It only matters how ture you are,

 Just true to yourself,

And you´ll fly high...

 It´s longtime a ago,

We used to be friends...

 

 Zatřepala hlavou, narovnala se, a soustředila se na dýchání... Plamínek... A než začalo svítat, podařilo se jí ho rozhýbat podle své vůle tak, jak to uměla kdysi. Když do pokoje pronikly první kalné paprsky ranního světla, sfoukla svíčku a vrátila se do postele. Zbývaly jí necelé dvě hodiny spánku. Pak jí zvonění budíku přinutí vylézt zpod teplé a bezpečné peřiny, obléct se, a vyrazit vstříc nástrahám dnešního světa.

 Přesně podle očekávání, ani ranní půllitr kafe, ani balíček hroznových cukrů nedokázal ten den udržet Rhiannoninu pozornost na tom, na co se v testech potřebovala soustředit. Ve třídě byla sotva půlka lidí, nepřišel ani George, a Rhiannon seděla tradičně v lavici sama, obklopená jen dalšími prázdnými stoly. V úplně opačném konci třídy se choulil do jedné skupinky zbytek jejích spolužáků, vyděšenými pohledy dávající dostatečně najevo, že když už v sobě objevili sílu přijít na den plný testů, učitelé by se mohli slitovat a testy odložit na jiný datum.

 Většinu z nich samozřejmě žalostný pohled na malou skupinku lidí ve třídě neobměkčil. Rhiannon si chodila co přestávku k automatu pro kafe. Ale ani tak nedokázala udržet pozornost tam, kde měla být. Místo toho převalovala v hlavě představu Věčného lesa, Bennetta, vzpomínek a chvilkami dokonce poklimbávala. Napadaly jí věci, které si nechtěla pamatovat, a věci, na které si potřebovala vzpomenout, jí pořád unikaly hloub a hloub do ztracených vzpomínek.

  Nepřítomně došla domů, vyluxovala, a když přišla matka z práce se spoustou stížností a dům se zaplnil obvyklým křikem, sebrala se, že půjde ven. Bezmyšlenkovitě chodila sem a tam městem, a pod pouličním osvětlením si ani nevšimla, že spolu s večerním soumrakem přichází i bílá mlha. Mlha do města? Byla zrovna kousek od náměstí, když si poprvé uvědomila, že tam, co by i přes nynější tmu měla vidět konec ulice, vidí jen stíny. Srdce se jí sevřelo strachem. Jsem mezi domy, přesvědčovala samu sebe. Tady žádný les není. Přešla hlavní ulici, a vydala se nejbližší cestou na tramvaj. Na rohu zaváhala. Nejkratší cesta vedla zapadlou uličkou, kterou kdysi měla prochozenou tak, že v ní znala každý kámen. Uplynulo však několik let od doby, kdy sem vkročila naposledy.

 Hluboce se nadechla, a zahnula za roh. Snažila se nekoukat po okolních domech. Sama nevěděla, jak se to stalo, ale najedou stála přede dveřmi. Znala je víc než dobře. Grafitto na pravém křídle, bíle svítící z tmavého dřeva, stále ještě nikdo neodstranil. Načmárali ho tam kvůli ní, ale Bennettovi to tenkrát nevadilo. Dokonce řekl, že jeho rodiče to pochopili. Omítka kolem zvonků byla ještě více oprýskaná, než si pamatovala, ale podsvícená tlačítka tentokrát všechna fungovala.

 Co mě to jenom napadlo?

 Zachvěla se pod náhlým poryvem studeného větru. Kdyby to bylo možné, přísahala by, že v uličce zakvílela meluzína. Bílá mlha jako by se nalepila až na ní.

 Někde v domě práskly dveře. Dusot kroků na schodech. Rhiannon sevřela ruce v pěst a odskočila na druhou stranu ulice. Vydala se dál, směrem k tramvaji.

 Co se to sakra děje??

 

 Uklidila, zacvičila si, a unaveně padla do postele. Přesto ještě dokázala koukat do učebnice, dokud se jí nezačaly zavírat oči. Doufala, že když svůj mozek zaměstná až do poslední chvíle před usnutím, vyhne se tak divným snům. Kdysi jí stačilo se pár vteřin před usnutím soustředit, a od jakýchkoli snů měla pokoj. Ale dnes...

 

 Zvedám pravou nohu a pokládám jí o kus dál. Levá následuje. Kolem mne je zdánlivě nekonečný kruh vysokých stromů s černými kmeny. Okolí svírá bílá mlha. Není možné vidět dál, než na pár kroků před sebe. Není možné se zastavit, ale není možné dojít na místo, kde tohle skončí.

 Jsem zase v tom lese. Někdo mě sleduje, cítím jeho pohled. Ať se ale budu otáčet jakkoliv, nebudu schopná ho spatřit. Pod mými botami se nachází cosi, co z dálky a na dotek vypadá jako sníh. Dá se po tom jít naprosto tiše. Vlastně celý les nezaplňuje ani jeden jediný zvuk. Takové ticho... Nikde jinde není ticho tak dokonale prázdné.

 Pomalu, se zavřenýma očima se otáčím dokolečka. Dokončuji kruh, zastavuji se. Otvírám oči. A můj pronásledovatel dostává tvar.

 Já přece tu tvář znám!

 "Ryan!" Ještě stále neumí mé jméno pořádně vyslovit.

 "Bennetto," zmůžu se na tichý šepot. "Co tady děláme?"

 "Ryan, to že jsi tady,... Je obrovský dar, pro nás všechny. Ale musíš jít dál."

"Kdo je to my, Bennetto? Jak se odsud mám dostat?"

"Jednou to pochopíš. Vede odsud cesta. Musíš jí najít. Hledej, Ryan, já vím, že to dokážeš."

 "Proč bych ti najednou měla věřit? Proč bych měla doufat, že mi najednou zas říkáš pravdu?"

"Protože jinak, Ryan, zůstaneš ve svých snech navždy uvězněná tady."

"Bennetto, já nemám sílu na to, abych... Neodkážu nic z toho, co jsem uměla kdysi."

"Ryan, musíš se pokusit. Jen málo našinců se dostalo až sem bez pomoci."

"Našinců? A bez pomoci? Bennetto, jak je, sakra, možné, že jsem tady?"

"Nevím, Ryan. Ale něco to znamená. A když se nepohneš dál tak to nikdy nezjistíme."

 "Rhiannon, vstávej!" Budil jí matčin hlas. Zaspala jsi. Přijdeš pozdě. Honem, vylez z té postele!"

 "Musím jít, Bennetto. Reálný svět volá."

 "Tohle, Ryan, je realita. Také realita. Ale jdi za svými povinnostmi, jen nezapomeň, co musíš ještě udělat."

 "Hej! Otevřeš už konečně ty oči, nebo mám dojít pro kbelík a studenou vodu?!?"

 Otevřela oči. "Promiň, mami, asi mi nezvonil budík."

 "Sbohem, Bennetto."

 "Uvidíme se brzy, Ryan."

 

 Dívka se posadila, spustila nohy na chladnou podlahu, a nepřítomným pohledem přejela po pokoji. Matka stála hned nad ní, a přísně se mračila.

 Opravdu jsem právě mluvila zároveň s máti i s Bennettem? Nebo to bylo jen podivné pokračování nesmyslného snu?

 "Tak už se oblečeš, nebo máme jet bez tebe?" Zamračila se matka ještě více, než před tím.

 "Budu hotová za chvilku," slíbila Rhiannon.

 

 Dívce přišlo, že jde všechno od desíti k pěti, a od pěti k nule. Testy nedopadly slavně. Sice nečekala nejlepší známku, ale přece jenom to mohlo být lepší. George se ve škole stále neukázal, tak se po chodbách ploužila sama. Obličej skloněný k zemi jí clonila hříva tmavých vlasů dlouhých sotva k ramenům. Jak tak procházela kolem skupinek spolužáků, sem tam nešlo přeslechnout, o čem se baví. A to jí na náladě také nepřidávalo.

 Uplynulo několik dní, a ona stále ještě nepřišla na to, jak se dostat z toho lesa, kde se ocitala pravidelně, kdykoli zamhouřila oči. Bennetta už tam nepotkala, ale nemohla se zbavit toho pocitu, že jí někdo sleduje. Počasí zůstávalo stále stejně zachmuřené, a ochlazovalo se čím dál tím víc.  Doma poslouchala jen hádky, nebo naštvané ticho. Matka si vždycky našla způsob, jak ze sebe dostat pracovní stres. Proti tomu by Rhiannon nic měla, kdyby nebyl ventilován na členech rodiny.

 Dny plynuly. Obyčejné dny obyčejné holky, snažila si namluvit. Ale když večer zhasla světlo, zapálila svíčku, a zkoušela si vzpomenout na rituály, kterými kdysi procházela stejně přirozeně, jako když se koruny stromů ohýbají větrem, cítila, že někde se něco změnilo.

 Tu noc nemohla usnout. Svíčka hořela sotva skomíravým plamínkem, a Rhiannon se nedařilo knot přinutit, aby začal aspoň trochu zářit. Za oknem práskl blesk, z rány hromů zaléhaly uši. Byla to noc, kdy měly být vidět hvězdy stejně jasně, jako v dobách, kdy noční oblohu ještě nenarušovalo žádné světelné znečištění. Průvan práskl dveřmi někde v domě. Znovu se zablesklo, a spustil se liják, jaký Rhiannon za celý svůj život nepamatovala. Hluk vody, dopadající na střechu, byl ohlušující. Rhiannon to však nějakým způsobem uspalo. Oči se jí samy zavřely v okamžiku, kdy svíčka zhasla nadobro.

 

 Stojím na místě. Nechci nikam chodit, ale někde musím najít cestu. Cestu ven. Musí tu být, vím to. Všude je cesta. Vždycky. Tady, stejně jako v astrální rovině. Jako všude. Nechci tu zůstat, ale nechci se zase znovu podrobit té cizí vůli, která mě vždycky žene dál. Ten pohled v zádech, už ho dobře znám. Zas mě nutí zvednout nohu, a udělat krok kupředu. A další. Kde je ta cesta? Když zem všude pokrývá ty bílá vrstva podobná sněhu. Už jsem ji zkoušela odhrabat, ale nejde to. Sotva ji na jednom místě trochu odhrnu, jamka, kterou udělám, se sama zase zaplní, jako by tam nikdy ani nebyla. Nikde tu nejsou stopy, ani tam, kudy jsem právě prošla. A stromy vypadají všude a za všech stran naprosto stejně.

 Cesta... Brána ven...

 Brána! Vítězně křičím, ale z úst mi nevychází žádný zvuk. Jak je to ale možné, když předtím jsem tu s Bennettem normálně mluvila? Nebo on byl nakonec opravdu jen přízrak?

 Musím vytvořit bránu. Ne najít, ale umístit jí sem. Jako když se v astrálu tvoří snový svět. Ale tam... Jak to jen fungovalo? Proč jsem tam tak dlouho nebyla? Byla bych se téhle noční můry mohla zbavit už dávno.

 Zastavuji se.  Natáhnu pravou ruku a dotýkám se dlaní toho podivného kmene. Na dotek má přesnou strukturu borovicové kůry. Na pohled je ale černý jako uhel, a cítím, že to není strom, ale... ale co? Něco, co do žádného přirozeného lesa nepatří.

 Zavírám oči.

 Vidím před sebou les – zem pokrývá bílá hmota, černé kmeny stromů se ztrácí v dáli v mlze. Koruny nejsou vidět, jak jsou vysoko. A mezi těmi kmeny je prostor. Prostor, do kterého se přesně dají umístit dveře.

 Nechci žádnou velkolepou bránu. Není portál, hledám jen cestu ven.

 Nehledám, tvořím ji.

 Obyčejný rám, ze světlého, březového dřeva. Obyčejné dveře. Kus dřeva zasazený na pantech, zavřený v rámu. Dveře jsou zavřené, potřebuju je něčím otevřít. Po straně mají bronzovou kliku, která tak akorát sedne do ruky.

 Otevřu oči.

 Mezi stromy přede mnou je stín dveří. Ne! Jsou tam skutečné dveře.

 Můj mozek se stáhne, jako když pevně sevřete ruku v pěst. A ze stínu se vylouply skutečné dveře. Ale klika jim chybí. Chybí jim cokoli, čím by se dali otevřít.

 Buší mi srdce. Cesta ven, je tu.

 Mhouřím oči. Někde hluboko ve mně se formuje síla, proudí ven, a tlačí na dveře přede mnou.

 Slyším tiché zavrzání pantů, ale ještě stále nevím, co se děje.

 Nijak nekontroluju tu sílu, která ze mě vychází. Nebo o tom alespoň nevím. Je mnohem silnější, než ta, která ohýbá plamínek svíčky a nutí kyvadlo, aby se kývalo podle směru, kterým chci.

Zamžikám, nevěřím svým očím.

Dveře jsou otevřené.

Zdvihám nohu ze země. Rozebíhám se, a...

Spíše cítím, než vím, že dveře jsou najednou za mnou, místo přede mnou. Oslnilo mě sluneční světlo, nevidím vůbec nic. Zdá se, že kolem mě je bílo, skoro stejně, jako před tím.

 

 "Věděl jsem, že na to přijdeš," pronesl známý hlas. Rhiannon zamrkala. Svět kolem ní zas začal dostávat tvar.

 "Bennetto, jak... Kde to jsem?" Zeptala se, když si uvědomila, že stojí na kopci. V údolí pod ní se jako stříbrný zakroucený had vinula řeka. V jejím ohybu se choulila vesnice. Z vyvýšeného místa, kde se nacházeli, byli vidět jen jasně červené střechy, pod tmavě modrou oblohou. O kus výš na protějším svahu Rhiannon viděla hrad – nebo hradiště, či alespoň něco, co se k oběma těm stavbám dalo přirovnat. Stavba z šedého kamene a tmavého dřeva, obehnaná palisádou, se stejně červenou střechou, jako bělostné domky ve vsi. Vlažným jarním vzduchem se sem neslo štěkání psů, dětský smích, a hluk venkovské práce.

 "Vítej v Illiney," usmál se Bennetto.  

 "Illiney? Co je to za... za svět?" Chtěla vědět. Nebyla hloupá, tohle bylo mimo normální realitu. Buď to byl sen, nebo velmi realisticky vytvořený svět někoho, kdo...

 "Bennetto, jak je tohle možné? Zahráváš si s mým astrálem, nebo...? Co tu vůbec dělám?"
 "Ne, Ryan... Tenhle svět je stejně skutečný, jako ten, ve kterém žiješ. A přece to není on..." Bennetto vypadal tak zasněně, jak ho Rhiannon nikdy neviděla.

 "Když to není reálný svět, tak kde potom jsem? Prošla jsem právě Děravým kotlem, a ocitla se na Příčné ulici? Vlezla jsem do skříně, a najednou jsem v říši Ledové královny? Nebo snad...?" Ačkoli dívka cítila, že by měla být rozčilená, její hlas byl naprosto klidný. Vnímala čistou auru tohoto místa, a klid kolem ní. Dole ve vesnici se beze spěchu hemžili drobné postavičky, a Rhiannon i na tu dálku cítila, že z nich všech vyzařuje něco docela jiného, než v reálném světě.

 "Tys mě vzal do svých snů," zašeptala. Najednou si vzpomněla na ty roky, které strávili spolu. Tehdy jí čas od času vyprávěl o místě, na kterém byl klid, lidé k sobě byli upřímní, žili v míru a pomáhali si. Tehdy na tom oba byli tak, že dívka nebyla schopná věřit Bennettovi jediné slovo z téhle jeho pohádky. A teď tu najednou stála, před sebou údolí, které znávala jako hřbet vlastní ruky, i když v něm nikdy skutečně nebyla.

 "Já sním, to není možné." Rychle zamžikala, dlouhé černé řasy pomalu skryly tmavě hnědé oči. Ale scéna před ní se změnila jen o málo.

 Po cestě, které si před tím nevšimla, klikatící se ze srázu dolů do vesnice, stoupal stařec opírající se o hůl stejně vysokou, jako byl sám. Vlasy, sahající mu až po ramena, i vousy, tvorřící pěstovaný plnovous měl rudé, ale jeho věk byl určitě mnohem vyšší, než kolik by dával tušit zvrásněný obličej. Dlouhý, tmavě zelený plášť mu pleskal kolem kotníků, ruka svírající hůl byla revmaticky zkroucená.

 "Ryan, tohle je náš Arcižrec, Lugred," pokynul Bennetto rukou k postavě, která mezi tím stanula na vrchu stezky. Následně sklonil hlavu a podržel si otevřené dlaně těsně u hrudního koše. Rhiannon chvilku váhala, pak ale jeho gesto zopakovala.
 "Ale no tak, nechme si oficiality pro oficiální věci," vybídl je Lugred vlídným, hlubokým hlasem. Bennetto zvedl hlavu a spustil ruce, Rhiannon setrvala v pozici o chvilku déle.

 "Pane," pronesl s úctou, "Představuji vám Ryanon Fotiedzo. Dávno jsem vám o ní říkal, a nyní sama konečně překonala les." Rhiannon na něj vrhla nechápavý pohled. Fotiedzo? Co to má znamenat? To slovo jí nedávalo žádný smysl. A zrovna tak nechápala, jak tu o ní mohl už dávno někomu vykládat.

 "Vítám, tě, Rhiannon, v Illiney." Usmál se Arcižrec. "Jsem asi ten, kdo by se tu dal považovat za nejvýše postavenou osobu, ale teď jsem tě přišel přivítat z vlastního zájmu, ne z povinnosti mého postavení. Hodně jsem o tobě slyšel..." Stařec se odmlčel, a zasněně se zahleděl kamsi do dálky.
 "Pojď, provedu tě tady. Do večera je ještě dost času, pak nás čeká hostina, kde se seznámíš s naším lidem. Ale zatím..." Volnou rukou ji jemně uchopil za rameno a než se vzpamatovala, už ji odváděl po stezce dolů z kopce.

 Bran zůstal stát na kopci, jeho silueta se ostře rýsovala proti modré obloze.  Když se ale Rhiannon po chvilce ohlédla znovu, najednou byl pryč. Teprve pak si uvědomila že Arcižrec na ní mluví. Občas přešel do řeči, ze které nerozuměla ani slovo. Neptala se, někde v hloubi duše věděla, že tenhle monolog přerušit nemůže.

 Vesnice byla mnohem větší, než se zdálo. Viděla cosi, o čem Lugred tvrdil, že je to svatyně, ale spíš to vypadalo jako malá zelená jeskyně. Viděla knihovnu s tolika knihami, kolik jich ještě nikdy pohromadě neviděla. Viděla "hradisko," jak tomu starý muž říkal, napůl hrad a napůl dvorec, a uvnitř... podivnější zařízení by si snad ani nedokázala představit. Viděla celou vesnici. A za celou tu dobu krom Lugreda žádnou živou duši.

 Jak se začalo stmívat, uličky mezi staveními se postupně zaplnily lidmi. Lugred šel první, razil si cestu houstnoucím davem, až došli na prostranství, které se jim před tím nějakým způsobem podařilo minout. Uprostřed náměstíčka stál obrovský stůl, který se prohýbal pod horou jídla tak rozmanitě upraveného, že Rhiannon mohly oči z důlků vypadnout. Za stolem stálo šest starců, oblečených stejně, jako Arcižrec. Lugred nechal Rhiannon stát před stolem, a sám se dlouhými kroky připojil ke svým druhům.

 "Představuji vám Rhinannon, neboť ta, která vidí, konečně zase zavítala mezi nás."

 "Illiney je potěšena." Provolal dav za Rhiannoninými zády.
 "Rhiannon, představuji ti lid z Illiney, ty, kteří jsou předurčeni k činu." Lugred sklonil hlavu a počkal, až dav potvrdí jeho slova.

 "Hybná síla věcí se rodí zde." Řekl muž po jeho pravici.

 Rhiannon nerozuměla téměř ničemu z toho, co se kolem ní dělo. Konečně však ony nesmyslné věty skončili, a začala slavnost – a hostina, jakou si ani ve snu nedokázala představit. Najedla se tak, že měla pocit, že už se nikdy nedokáže pohnout, a právě, když dopila poslední kapku sladké vody z hliněného, složitě zdobeného poháru, odkaďsi se k ní přitočil Bennetto.

 "Smím prosit?" Zářil jako sluníčko. Dívka si ho změřila nechápavým pohledem.

 "Zavři oči, a pojď se mnou." Chytil ji za ruku, a už jí táhnul davem. Po pár krocích si Rhiannon uvědomila, že slyší hudbu. Pak zatočili za roh, a ona spatřila dav tančící na trávě, v rytmu tónů, jenž vycházely neznámo odkud. Zastavila se.

 "Copak?" Otočil se Bennetto přes rameno.

 "Tohle nemůžu, já..."
 "Ale no tak, tohle není žádná školní akce. Illineané nejsou jako ti tam venku." Trošku smutně se pousmál.

 "O to nejde, ale..."

 "No tak, pojď. Zavři oči, jestli chceš, povedu tě." Hudba prostupovala vším kolem tak dokonale, že ji Rhiannon cítila až v samém morku kostí. Splynula s ní, pohybem dokonale doplňovala lehké tóny plynoucí kolem a skrze všechno.

 

 Hrom práskl tak hlasitě, až dívka nadskočila. V pokoji kolem vládla dokonalá tma. Po paměti nahmatala vypínač od lampičky, ale nic se nestalo. Bouře vyhodila elektriku. Slyšela tóny podivné, jako by nadpozemské melodie. Zněly jí v hlavě, čím dál tím tišeji a tišeji, až zcela odezněly. Jen si nemohla hned vzpomenout, kde se tam vzaly, protože nic takového určitě v životě neslyšela.  

 Podivné, říkala si. Poslední, na co si pamatovala, byla brána v onom podivném lese, kam se poslední dobou dostávala každou noc. Hodiny na mobilním telefonu ukazovaly, že je těsně před pátou ráno. Rhiannon usoudila, že už nemá cenu chodit spát. I když ne, že by si připadala vyspalá. Váhala, jestli ten den vůbec půjde do školy, byl pátek, a rozvrh tak nudný, že by se i ryba ukousala nudou. Ale nakonec si řekla, že jeden den doma jí nestojí za případné problémy, a že ve třídě bude ještě míň lidí, než celý týden před tím, takže vlastně o nic nejde. A nakonec, stejně na hodinách většinou spala, nebo psala, nebo zkrátka nedávala pozor.

 Den se vlekl. Na okenní tabulky bez ustání bušily provazy deště, a zářivkám pod stropy místností se jen stěží dařilo prosvěcovat pochmurnou temnotu. Ta atmosféry jako by se vkrádala do samotné duše. Rhiannon se chvilkami cítila přesně stejně, jako uproste mlhy věčného lesa.

 Konečně zvon oznámil konec poslední hodiny. Dívčini spolužáci vystřelili ze třídy, jako by jim za patami hořelo. Rhiannon zůstala ještě několik okamžiků sedět. Až když místnost zůstala prázdná, pomalu si poskládala věci do tašky a vyrazila do deště. Jen než přijela tramvaj, byla mokrá na kost. Na refíži sice stála stříška, která měla čekající cestující ochránit před deštěm, ale pod ní bylo narváno k prasknutí. A Rhiannon déšť nijak nevadil, vždyť je to jen voda.

 Nespěchala domů. Došla si v centru města na jídlo. Přesněji, zamířila do svého oblíbeného fast foodu. Bavilo ji v tomhle počasí koukat ven přes prosklené stěny rohového domu na nábřeží a pozorovat ten lidský shon tam venku. A snít... Objednala si hranolky a colu, a vytáhla z tašky blok a tužku.

 A najednou už bylo moc pozdě na to, aby stihla ještě něco, než jí pojede domů poslední autobus. Vyskočila, div neshodila tác ze stolu. Venku jí do obličeje udeřil chladný vítr, ve kterém cítila něco, co by v něm ve městě být rozhodně nemělo.

 Nejrychlejší cesta k tramvaji vedla skrz ulici, které se vyhýbala roky. Kdyby se jí býval někdo zeptal proč, musela by mu přiznat, že neví. V té ulici bydlel Bennetto, a ona v jí naposledy procházela ruku v ruce s ním. Od té doby tudy nešla. Přes veškerou snahu si všimla, že bílé graffiti na tmavých dveřích stále ještě nikdo nepřetřel a že omítka kolem podsvícených zvonků se loupe čím dál tím víc.

 Pohodila hlavou, raději chtěla přejít na druhý chodník. Už udělala krok do silnice, když si uvědomila, že slyší kvílení gum na asfaltu, následované zběsilým houkáním klaksonu.

 Řidič světle žlutého hummeru jen křečovitě svíral volant.

 A najednou kolem nebylo nic.

...

 Do ticha hučelo cosi, co zatím nedokázala pojmenovat. Kolem, nahoře, napravo i nalevo bylo bílo – tam, kam dohlédla. Ležela na něčem měkkém, co po chvilce namáhání mozkových buněk identifikovala jako postel.

 Postupně si začala uvědomovat i vlastní tělo. Pokus se posadit vzdala hned v zárodku, kdy nedokázala ani pohnout hlavou. Do všech končetin i do žeber jako by jí bodalo tisíce rozžhavených jehliček. Jak hýbala očima, v hlavě se jí ozývala tupá, bušící bolest.

 Takhle vypadá peklo, napadlo ji matně, než se svět kolem ní zas rozmazal.

 Když se vzbudila podruhé, v pokoji vládla tma. Už si uvědomovala, kde je, a dokonce si i matně vzpomínala, co se stalo...

 Už se neunavovala pokusem se posadit, nebo si dokonce stoupnout. Chvíli mobilizovala veškeré síly, a nakonec se jí podařilo ochraptělým šeptem promluvit.

 "Kde to jsem?"  

 Znovu zavřela oči. Každý nádech jí bolel.

 "Sestro! Sestro! Doktore! Probudila se! Mluví!"

 Hlasy kolem ní odplouvaly do mlhy. Pak jí někdo zval za ruku.

 "Jsi v nemocnici, zlatíčko. Ten hajzl, co tě srazil, ujel, záchranku zavolal až náhodný kolemjdoucí. Tvrdil, že tě zná. Muselas tam ležet aspoň dvacet minut, div, že jsi nevykrvácela."

 "Benntetto?" Zašeptala nevěřícně, ale nebyla si jistá, jestli jen v duchu, či jestli to bylo dostatečně nahlas, aby jí dotyčný ženský hlas slyšel.

 "Jmenuje se Bennetto, příjmení nám neprozradil, a čeká v chodbě." Pokračovala žena. "Chceš s ním mluvit?" Ale poslední větu už Rhiannon neslyšela.

 

 "Dobré ráno," pozdravil jí známý hlas, když se probudila potřetí. Bennetto. S námahou se usmála. Bolest stále neustupovala, proto byla vděčná za hodiny spánku, které ji odnášely kamsi daleko, daleko od kruté reality.

 "Kam jsi to chtěla jít? To je... Docela příznačné, že zrovna před naším domem...."
 "Nech toho," zasténala. "Radši mi řekni, jak na tom jsem, nebo..."

 Následovala chvilka ticha.

 "Musíš bojovat." Zazněla odpověď. Dívka převrátila oči v sloup. Jediným výsledkem toho ovšem byl výbuch bolesti v hlavě.

 "A naši?" Zeptala se po další chvilce mlčení.

 "Ještě tu nebyli. Volali, že musí do práce." Přiznal neochotně.

 "Proč nejsi ve škole?"

 "Dali mi volno. Když jsem řekl, že jsem tě znal..." Nechal hlas klesnout do ztracena.

 Mlčení.

 "Měl bys jít. Jak dlouho už tu sedíš?"

 "Nevím," odpověděl tupě.

 "Bennetto, jdi domů." Teprve teď si Rhiannon uvědomila, že jí celou tu dobu drží za ruku. Byl to zcela jiný dotyk, než té ženy před tím. Musela to být sestra, napadlo ji. Pokusila se ruku z jeho sevření vykroutit, ale výsledkem bylo jen zostření bolesti. Nebyla si jistá, jestli si jejího chabého pokusu vůbec všiml.

 "Co doma?" Naoko se podivil.

 "Co tady?" Procedila naštvaně. Nechtěla, aby tu u ní takhle seděl. Bylo to ponižující, a zároveň hrozně otravné. Navíc po těch letech, co se neviděli? Co ho vede k tomu, tu takhle dřepět?

 A pak si najednou vzpomněla. Nekončený les...

 "Ještě pořád se zabýváš magií?" Nadhodila nakonec. Nějakým šestým smyslem vytušila, že se nervózně zhluboka nadechl, i když slyšet to vůbec nebylo.

 "Vždyť víš... To je jedna z mých životních lásek." Neodolal, aby svůj tón neokořenil špetkou ironie. Jak typické!

 "Můžeš... Ne, nic..." Popřela, že by vůbec chtěla něco říct.
 "Na to zapomeň. Takhle to nefunguje, ty to moc dobře víš."

 "Ano... Benetto?"

 "Copak?"

 "Neříkej mi, že nemáš na práci nic lepšího, než sedět u postele umírajícího individua, které ti před lety řeklo, že už tě nikdy nechce vidět?"

 Položil jí ruku na čelo.

 "Blouzníš," prohlásil, a jak se naklonil na ní, spatřila jeho úsměv.

 "To individuum... Je důvod..." Dodal záhadně. "A teď spi, nebo mě vyženou, že tě moc unavuju."

 Nevěděla, jak se jí podařilo usnout.

 Probudila se do zběsilého pípání přístrojů, tichého křiku a velmi nepřirozeného shonu. První, co si tentokrát uvědomila, byla vlastní ruka v sevření Bennettovy dlaně. A následně bolest, bolest všude, kde to jen bylo možné.

 "Rhiannon." Tichý, naléhavý šepot. "Rhiannon bojuj, tohle mi přece nemůžeš udělat. Nemůžeš takhle odejít, ne teď. Ne, když jsem tě znovu našel." Ten šepot byl čím dál tím tišší. Její tělo čím dál tím těžší, a všechen ten ruch kolem čím dál tím vzdálenější. Poprvé po dlouhé době jí bylo příjemné teplo.

 Bennetto mluvil dál. Instinktivně vycítila v jeho hlase slzy.

 Někde hluboko z jejího povědomí vyvstal obrázek věčného lesa. Jako by byla loutka ovládané někým jiným se pomalými, rozvážnými kroky blížila k bráně.

 "Rhiannon, neodcházej. Prosím. Rhiannon, miluju tě. Vždycky, celá ta léta, to tak bylo..." Rozvzlykal se.

 Rhiannon tu sílu nemohla zastavit. Udělala ještě jeden automatický krok, a prošla bránou.

 

 Stála vysoko na travnaté stráni, ozářené zapadajícím sluncem. Po stezce nahoru na kopec šplhala známá postava. Stanula těsně před ní, opřená o vysokou hůl.

 "Tak tě tu zas vítám," usmál se Arcižrec Lugred.

 Rhiannon mu úsměv oplatila.

 "Konečně můžu zjistit všechna ta tajemství... A...?" Druhou otázku téměř nevyslovila.

 "Ano, teprve teď můžeš ta tajemství zjistit. Avšak s Bennettem se setkáš, až nastane jeho čas. On to ví, a je natolik čestný, že si na to počká. A ty musíš taky. Zatím, ale, pro tebe mám pár úkolů, které tě zaměstnají. Pojď se mnou."

 Lugred se otočil, a začal scházet zpátky dolů. Rhiannon se rozhlédla kolem. Pamatovala si siluetu té vesnice v údolí, i stíny hor kolem. Na kopci za ní se tyčil hustý les. Z téhle strany po bráně nebylo ani památky.

 Smutně se usmála, a pustila se do vesnice za Lugredem. 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.